Erigone atra - pavučenka létavá

2. 4. 2021 vytvořil Ondřej Machač

Erigone atra Blackwall, 1833 – pavučenka létavá

Čeleď: Linyphiidae – plachetnatkovití

Status: běžný druh

 

Popis: Délka těla je 2–2,8 mm (hlavohruď 1–1,2 mm). Hlavohruď je jednobarevně tmavě hnědá až černá, zvláště u samců, je vpředu vystouplá a na okraji nápadně zoubkatá, u samic nejsou zoubky nápadné. Zoubky jsou také na chelicerách. Zadeček je šedočerný až černý, bez kresby. Makadla samců jsou výrazně prodloužená a mají typický dýkovitý výběžek na patele. Nohy jsou štíhlé, poměrně dlouhé, u samic žlutohnědé, u samců spíše červenohnědé.

 

Možná záměna: Záměna je možná s dalšími pavučenkami rodu Erigone (v ČR 5 druhů), zvlášť podobná a stejně hojná je pavučenka zoubkatá (E. dentipalpis), ostatní druhy rodu jsou u nás vzácné. Ke spolehlivému určení je potřeba porovnat kopulační orgány. Podobná je také pavučenka trnohřbetá (Prinerigone vagans), která má také zoubky na okraji hlavohrudi. Od ostatních našich tmavě zbarvených pavučenek (Linyphiidae) se liší zoubkatým okrajem hlavohrudi a prodlouženými makadly s dýkovitým výrůstkem na patele u samců.

 

Rozšíření: Holarktický druh, široce rozšířen téměř po celé Evropě, Asii a Severní Americe.

 

V ČR hojný druh po celém území, od nížin do hor. Patří mezi naše nejhojnější pavouky. Mapa rozšíření zde.

 

Biologie a ekologie: Pavučenka létavá obývá různé biotopy, zvláště nelesní, jako jsou louky, meze, pastviny, stráně, stepi, ale hojná je také na druhotných biotopech - polích, rumištích, haldách, lomech a úhorech. Často osidluje nově vzniklá místa bez vegetace. Žije na zemi, kde si v prohlubních půdy a mezi nízkou vegetací staví řídké plachetkovité sítě, loví však i bez sítí. Je to typický aeronautický druh, který využívá k šíření proudy vzduchu. Za slunečných dnů, zejména na jaře a na podzim, vyhledávají tyto pavučenky vyvýšená místa (kůly plotů, větve stromů, vyšší byliny, ale často také stěny budov apod.) zvednou zadeček a vypouští pavučinové vlákno, které zachytí proud vzduchu a unáší ho spolu s pavoukem, takto se pasivně šíří i na velké vzdálenosti (odtud české jméno "létavá"). Je jedním z nejběžnějších pavouků využívající toto vzdušné plachtění (tzv. babí léto). Někdy může za vhodných podmínek vytvářet agregace až tisíců jedinců, čekajících na vhodný vánek a jsou tak schopné pavučinami pokrýt i celé lány polí a luk. S dospělci se setkáme po celý rok, nejpočetnější jsou však na jaře a na podzim.

 

 

Literatura:

 

Buchar J. & Růžička V. (2002): Catalogue of spiders of Czech Republic. Peres, Praha.

 

Kůrka A., Řezáč M., Macek R. & Dolanský J. (2015): Pavouci České republiky. Academia Praha.