Delichon urbicum - jiřička obecná

29. 9. 2022 vytvořil Zdeněk Mačát

Delichon urbicum (Linnaeus, 1758) – jiřička obecná

Řád: Passeriformes - pěvci, čeleď: Hirundinidae - vlaštovkovití

Status: NT, Bern II

 

Popis: Jiřička obecná je 13,5-15 cm velký pěvec, štíhlejší než vrabec a nepatrně menší než vlaštovka. Při pohledu z dálky se jeví jako černo-bílá. Vrchní strana těla je však zbarvena modročerně s kovovým leskem. Kostřec je bílý a hranatý, během letu je pak velmi nápadný. Spodní strana těla je čistě bílá. Vykrojení ocasu (vidličky) je mělké. Nohy jsou krátké a slabé, za to celé porostlé bílými chmýřovitými pírky až k drápkům. Zobák je široký a krátký. Hlas jiřičky je nezaměnitelný a k poslechu zde.

 

Možná záměna: Jiřička je o něco málo menší než vlaštovka obecná (Hirundo rustica), od které ji odlišíme také pomocí kratší ocasní vidlice. U jiřičky můžeme pozorovat celou spodní část těla čistě bílou, u vlaštovky se setkáme s tmavě rezavě kaštanovým hrdlem, čelem i bradou. Rozdílný je také způsob stavění a tvar hnízda. Břehule říčné (Riparia riparia) je nejmenší evropskou vlaštovkou. Od jiřičky se liší zbarvením svrchní strany těla, která je tmavě hnědá. Hlavním odlišujícím znakem je pak tmavý hnědý pruh přes prsa, který odděluje bílé hrdlo od ostatní bělavé spodiny.

 

Rozšíření: Eurasijský druh, který obývá prakticky celou Evropu, severní Afriku a Přední Asii na západě. Na východě dosahuje její rozšíření až na japonské ostrovy, do severní Číny a západního Mongolska. Zimují v subsaharské Africe.

 

V Česku se hojně vyskytuje na celém území, včetně výše položených míst (např. Luční bouda v Krkonoších). Česká populace stejně jako evropská početně klesla zhruba o 10 %.

 

Biologie a ekologie: Jiřička obývá otevřené krajiny od níži do vysokých hor. Hnízdo staví na lidských stavbách ve vesnicích, městech nebo mimo zástavbu pod mosty. Původně hnízdila na skalách, dnes zde staví hnízda jen velmi zřídka. Potravu loví v okolní otevřené krajině nad poli, loukami nebo lesy. Nejčastěji je ale k zastižení mezi budovami, dvory či hospodářskými objekty. Hnízdění probíhá v malých nebo větších koloniích, popřípadě jednotlivě. Na hnízdiště přilítají první samci, kteří vybírají vhodná místa pro stavbu hnízda. Během toku (námluv) se samec předvádí před samicí během letu poblíž hnízdiště, později ji vábí přímo na vybrané místo vhodného pro stavbu hnízda. Samotné páření probíhá až po postavení hnízda. Hnízda jsou umisťována z venku různých typů budou pod střechou nebo jiným částmi budovy, které tvoří horní část hnízda. Hnízdo je na rozdíl od vlaštovky přilepeno k podkladu i shora a má pouze malý vletový otvor. Někdy je však možné pozorovat i stavebně netypická hnízda. Většina hnízd je umístěna do 6 metrů nad zemí. Hlavním stavebním materiálem pro hnízdo je hlína, často s příměsí stébel trav, někdy i kravského nebo koňského trusu. Uvnitř je vystláno suchým rostlinným materiálem, peřím nebo srstí. Hlínu na stavbu hnízda sbírají jiřičky do vzdálenosti asi 600 m od hnízda. Hnízdo staví oba partneři. Nové hnízdo pár jiřiček postaví zhruba za 12-13 dní, staré opraví během týdne. Hnízdění probíhá dvakrát do roka. Jedna snůška obsahuje průměrně 4-5 vajec. Na vejcích sedí obě pohlaví, avšak samice věnuje sezení delší časové intervaly. Vylíhlá mláďata krmí oba rodiče. Hlavní složkou potravy tvoří létající hmyz. V době hnízdění to jsou převážně mouchy a mšice. Potrava je sbírána v letu. Nejvyšší zjištěný věk u jiřičky byl 14 let a 6 měsíců.

 

   

 

Literatura:

 

Hudec K., a kolektiv (1983): Fauna ČSSR, svazek 23, Ptáci 3/II. - Academia, Praha.
 
Svensson L., Grant P. J. (2004): Ptáci Evropy, Severní Afriky a Blízkého východu. Praktická určovací příručka. - Svojtka, Praha.

Svensson L., Grant P. J. (2004): Ptáci Evropy, Severní Afriky a Blízkého východu. Praktická určovací příručka. - Svojtka, Praha.

 

Šťastný K , Hudec K. a kol. (2011): Ptáci - Aves III/1, Fauna ČR, sv. 30/1. Academia, Praha.