Crocidura suaveolens - bělozubka šedá

25. 1. 2017 vytvořil Zdeněk Mačát

Crocidura suaveolens Pallas, 1811 - bělozubka šedá

Řád: Eulipotyphla - hmyzožravci, čeleď: Soricidae - rejskovití

Status: LC, BERN III

 

Popis: Bělozubka šedá je 55-70 mm velký hmyzožravec dorůstající do váhy 3-11 g. Patří tak mezi drobné hmyzožravce. Základním poznávacím znakem, který odlišuje bělozubku od příbuzných rejsků a rejsců, jsou vystouplé ušní boltce, které vyčnívají nad okolní srst. Dále pak dlouhé, řídké a odstávající chloupky na ocase. Kořen ocasu je pravidelně více zesílený. Zuby (28 celkem) jsou čistě bílé (ostatní rejskovití je mají s červeným pigmentem). Zbarvení těla je šedavé až šedohnědé, břicho je světle šedé až do špinavě bílé, bez výrazného rozhraní mezi jednotlivými barvami. Ocas tvoří z pravidla více než polovinu délky těla.

 

Možná záměna: Bělozubku šedou je možné zaměnit za bělozubku bělobřichou (Crocidura leucodon), která je však v dospělosti zhruba dvojnásobně větší než b. šedá. Rozdíl mezi těmito druhy najdeme i ve zbarvení, v případě bělobřiché bělozubky je hranice mezi zbarvením břicha vysoko na bocích, břicho je čistě bílé a rozhraní mezi jednotlivými barvami je velmi výrazné. Ocas je u b. bělobřiché zesílený po celé své délce.

 

Rozšíření: Euroasijský druh hmyzožravce. Žije v souvislém areálu táhnoucím se od pobřeží Atlantického oceánu (Francie), přes jižní a střední Evropu, Malou a Střední Asii až po Mongolsko a severovýchodní Čínu. Osidluje také některé středomořské ostrovy. Chybí na Britských ostrovech a přibližně od 55. rovnoběžky na sever.

 

V České republice pravděpodobně obývá celé území, ale z některých částí chybějí nálezová data. Většina záznamů výskytu je do 1000 m n. m.

 

Biologie a ekologie: Stanovištní nároky bělozubky šedé jsou velmi široké a specifikovat je není lehký úkol. Na většině území se chová spíše synantropně, s úzkou vazbou na zemědělské a hospodářské objekty. Často jsou známé i výskyty z obytných domů většinou na samotách a ve vesnicích. Ve městě však bělozubku nalezneme také, dokonce je zde jedním z nejběžnějších hmyzožravců. Obývá městské parky, zahrady či ruderální stanoviště. Existují i záznamy extrémní povahy (vyšší patra panelových domů). Z přírodních stanovišť volí převážně výslunné meze a křovinaté stráně nebo železniční náspy či silniční příkopy. Zajímavé jsou pak ojedinělé nálezy z mokřadních stanovišť. Bělozubka šedá je aktivní ve dne i v noci, avšak noční aktivita je dominantní. Samice mývá několik vrhů za sezónu. Průměrně rodí 2-4 mláďata, které při výpravách tvoří typickou karavanu, tzn., že první mládě se zachytí matky zuby za srst nad kořen ocasu a ostatní mláďata totéž navzájem opakují. Potrava bělozubky je velmi rozličná. Hlavní složkou jsou bezobratlí, kteří žijí na povrchů půdy (mravenci, brouci), dále také korýši, pavoukovci, plži, stejnonožci nebo kroužkovci. Ojediněle se v potravě nalézají i rostlinné složky. Denní dávka potravy odpovídá přibližně hmotnosti těla. Dospělá bělozubka hyne zpravidla během druhé zimy.

 

 

Literatura:

 

Anděra M., Gaisler J. (2012): Savci České republiky: popis, rozšíření, ekologie, ochrana. - Academia, Praha.

 

Anděra M., Horáček I. (1982): Poznáváme naše savce. - Mladá fronta, Praha.

 

Pelikán J., Gaisler J., Rödl P. (1979): Naši savci. - Academia, Praha.