Chorthippus mollis - saranče štíhlá

14. 12. 2016 vytvořil Stanislav Rada

Chorthippus mollis (Charpentier, 1825) – saranče štíhlá 

Syn.: Glyptobothrus mollis (Charpentier, 1825)

Čeleď: Acrididae – sarančovití 

Status: běžný druh

 

Popis: Samci dosahují délky těla 13–17 mm, samice 16–22 mm. Postranní žebra štítu jsou úhlovitě sblížená (zalomená směrem dovnitř). Křídla jsou plně vyvinutá, krytky přesahují zadní kolena. Zbarvení těla je variabilní. Většinou ho tvoří odstíny hnědé barvy, někdy doplněné šedou, hnědožlutou, vzácně i zelenou barvou. Na těle i krytkách se zpravidla objevuje drobné tmavé skvrnění. Svrchní strana zadečku je jen málokdy tak výrazně zbarvena jako u příbuzných druhů.

 

Možná záměna: Rod Chorthippus je pro laika determinačně obtížný, v ČR se vyskytuje několik více či méně podobných druhů. Saranči štíhlé je nejpodobnější velmi hojná saranče měnlivá (Chorthippus biguttulus) a méně hojná s. dlouhokřídlá (C. brunneus). Tyto 3 druhy jsou si blízce příbuzné. Samci saranče měnlivé se liší rozšířeným kostálním polem (přední část krytky – při složených křídlech směřující k břišní straně); s. štíhlá má kostální pole užší. Pro samice platí obdobný znak se šířkou subkostálního pole, rozdíly jsou ale nenápadné a rozlišení samic s. měnlivé a s. štíhlé je problematické. Saranče dlouhokřídlá se odlišuje delšími krytkami (více než 13,5 mm u samců a 17 mm u samic).

Snadno zaměnitelnými druhy jsou také s. lesní (C. vagans), s. širokokřídlá (C. apricarius) a s. bělorohá (Gomphocerippus rufus). Zbývající zástupci rodu Chorthippus nemají úhlovitě sblížená žebra štítu. Potenciálně zaměnitelné mohou být i saranče rodu Omocestus (např. O. viridulus nebo O. haemorrhoidalis), které se odlišují mimo jiné absencí vystouplého laloku při bázi krytky. Spolehlivé rozlišení všech zmíněných druhů je možné také podle stridulace samců, která je druhově specifická a v terénu dobře rozeznatelná.

 

Rozšíření: Saranče štíhlá obývá celou Evropu vyjma Britských ostrovů a Skandinávie, východně zasahuje po Turecko, Kazachstán a západní Sibiř.

 

V ČR běžný druh v suchých nížinných oblastech – zejména jižní Morava (s průniky na střední Moravu, Vysočinu a do Bílých Karpat), střední a severozápadní Čechy. Ojedinělé výskyty též ve východních a jižních Čechách.

 

Biologie a ekologie: Suchomilný druh obsazující výhřevná místa s nepříliš hustým porostem – stepi, suché louky, okraje cest, úhory, lomy, písčiny apod. Samice kladou vajíčka do svrchní vrstvy půdy. Z nich se po přezimování líhnou nymfy, které procházejí 4–5 instary. První dospělci se objevují v červnu, maxima výskytu dosahují v srpnu a mohou přežívat až do listopadu (na extrémních stanovištích vzácně až do prosince). Živí se především travinami a bobovitými bylinami. Dobře létají.

Samci se za teplých slunečných dní ozývají typickou stridulací, složenou z vrčivých a šelestivých zvuků. Během 15–30 sekundové fráze se stridulace postupně zesiluje. Nahrávka zde.

 

 

 

Literatura:

 

Kočárek P., Holuša J., Vlk R., Marhoul P. (2013): Rovnokřídlí (Insecta: Orthoptera) České republiky. Academia, Praha.