Carassius carassius (Linnaeus, 1758) – karas obecný

Řád: Cypriniformes – maloostní, čeleď: Cyprinidae – kaprovití

Status: CR, IUCN: LC

Popis: Karas obecný je kaprovitá ryba dorůstající do velikosti maximálně 40 cm, obvykle však méně. Jedinci z malých nebo jinak extrémních lokalit dorůstají do velikosti jen mezi 10-15 cm. Tvar těla karase připomíná kapra. Zbarvení je proměnlivé a liší s vazbou na lokalitu. V zarostlých vodách je tmavé, v rozsáhlých tůních či rybnících bývá světlé. Boky těla jsou šedozelené a mají někdy zlatavý lesk, párové ploutve jsou nažloutlé, stejně jako břicho. Na prvním žaberním oblouku je 22 až 33 žaberních tyčinek. Vnitřní stěna břišní dutiny (peritoneum) je obyčejně světlé a nepigmentované.

Možná záměna: V současnosti je možné karase obecného u nás zaměnit hlavně za blízce příbuzného, nepůvodního a invazního karase stříbřitého (Carassius gibelio). Rozdíl mezi oběma druhy je nenápadný, umocněný také vzájemným křížením obou druhů, při kterém dochází k unifikaci jedinců a ke ztrátě jasných determinačních znaků. Pro jasnou determinaci jedinců karase obecného je nejlepší využívat metody založené na revizi genetických ukazatelů (jaderná nebo mitochondriální DNA). Karas stříbřitý je na rozdíl od karase obecného zbarven stříbřitě (tmavě šedě) s načernalým nádechem. Na prvním žaberním oblouku je 39-50 žaberních tyčinek. Vnitřní stěna břišní dutiny (peritoneum) je černá a pigmentovaná. Linie hřbetní ploutve je mírně konvexní, tedy vhloubená, zatímco u karase obecného je mírně vypouklá. Zaměnit karase za kapra obecného (Cyprinus carpio) není úplně běžné, nicméně na rozdíl od kapra nemá karas obecný kolem ústního otvoru vousky.

Rozšíření: Karas obecný se vykytuje od východní Francie, Švýcarska a severovýchodu Itálie dále na východ. Obývá také jihovýchod Anglie, kde byl pravděpodobně vysazen a východní část Skandinávie. Východní hranicí rozšíření pak tvoří rozvodí řek Jenisej a Lena v Rusku.

Kdysi býval běžným druhem na celém území státu, dnes však patří k ohroženým a sporadicky se vyskytujícím druhům. Na jeho úbytku se podepsalo více faktorů (viz Ohrožení a ochrana). V současnosti existují silnější populace v povodí Lužnice, Berounky, Ohře a Sázavy. Na Moravě potom v oblasti soutoku Moravy a Dyje a dále i ve vyšších partiích těchto řek.

Biologie a ekologie: Karas obecný preferuje hustě zarostlé stojaté a mírně tekoucí vody. Přirozeně se vyskytoval převážně v záplavových území velkých řek, z těch byl vysazován do dalších typů vodních ploch, jako jsou důlní jezera, pískovny nebo malé zarostlé rybníky a tůně. Díky své schopnosti krátkodobě přežívat v anoxickém prostředí (bez kyslíku) dokáže osídlit často extrémní biotopy, jako jsou částečně vysychavé tůně a ramena řek. Zde se objevuje nejčastěji zakrslá forma karase obecného tzv. nízkotělá (f. humilis), a to i ve vysokých abundancích. Nevytváří však početná hejna, ale žije skrytě, aktivní je převážně za soumraku. Hlavní složku potravy tvoří zooplankton, hojně konzumuje detrit a vodní rostliny, méně častěji pak bentos. Pro tření karase je nezbytné, aby nádrž, ve které žije byla dostatečně zarostlá vodními makrofyty (fytofilní druh). Jikry, a to až 300 tisíc, klade samice v pozdním jaře a začátkem léta na vodní rostliny. Jednici dospívají v druhém roce života. Karas obecný není dlouhověkou rybou, v periodických tůních a jinak extrémních biotopech žije pouze 1-3 roky, v rybnících pak přibližně 8 let a více.

Ohrožení a ochrana: Hlavními příčinami úbytku karase obecného bylo v minulosti několik. První zásadní problém pro naše populace představovala změna hydrologického režimu v krajině a s ní spojené omezování záplavových území pomocí regulace řek a odvodňování krajiny. Dalším nepříznivým vlivem byla intenzifikace průmyslového chovu kapra a lepší třídění násady během zarybňování. Posledním a nejvážnějším faktorem, který přežívající populace negativně ohrožuje je invaze karase stříbřitého (C. gibelio). Ten je jednak stejně odolný k vysychání, takže dokáže osídlit stejné extrémní biotopy a zároveň je konkurenčně schopnějším druhem. Spolu s těmito faktory má ještě jednu schopnost, které jeho invazní potenciál zvyšuje, a to je schopnost rozmnožovat se pomocí gynogenze, což je forma nepohlavního rozmnožování, kdy jsou potomci klony matky. To způsobuje naprostou dominanci druhu ve společenstvu a jeho přemnožení. Spojeným problémem je také genetická degradace původních populací křížením s karasem stříbřitým, a tedy vzniku plodných hybridů, kteří dále mění společenstvo. V současnosti je nezbytné zpracování záchranného programu pro karase obecného s jasně stanovenými cíli a postupy k záchraně druhu na našem území. Důležitou součástí je jasně identifikovat přežívající populace a jejich důsledná územní ochrana. Dále také reintrodukce jedinců do vhodných lokalit z jasné definovaných zdrojových populací.

Literatura:

Baruš V., Oliva O. (1995): Fauna ČR a SR, svazek 28/2, Mihulovci a ryby. Academia, Praha.

Hanel L., Lusk S. (2005): Ryby a mihule České republiky. Rozšíření a ochrana. - ČSOP Vlašim, Vlašim.

Knytl, M., Kalous, L., Rylková, K., Choleva, L., Merilä, J., Ráb, P. (2018): Morphologically indistinguishable hybrid Carassius female with 156 chromosomes: A threat for the threatened crucian carp, C. carassius, L. PLoS ONE 13(1): e0190924.

Muška M. (2021): Karta druhu: Carassius carassius (Linnaeus, 1758) – karas obecný. URL: https://portal.nature.cz/publik_syst/nd_nalez-public.php?idTaxon=34984

Sayer, C.D., Emson, D., Patmore, I.R., Greaves, H.M., West, W.P., Payne, J., Davies, G.D., Tarkan, A.S., Wiseman, G., Cooper, B., Grapes, T., Cooper, G., Copp, G.H. (2020): Recovery of the crucian carp Carassius carassius (L.): Approach and early results of an English conservation project. Aquatic Conserv: Mar Freshw Ecosyst. 1-14.

Najdete zde již více než 2800 druhů rostlin, hub a živočichů!