Boloria dia - perleťovec nejmenší

31. 3. 2025 vytvořil Stanislav Rada

Boloria dia (Linnaeus, 1767) – perleťovec nejmenší

Syn.: Argynnis dia (Linnaeus, 1767), Clossiana dia (Linnaeus, 1767)

Čeleď: Nymphalidae – babočkovití

Status: běžný druh

 

Popis: Rozpětí křídel 32–36 mm. Svrchní strana křídel je oranžová s černými skvrnami. Spodní strana předních křídel je zbarvena podobně, spodní strana zadních křídel má zcela odlišnou kresbu s fialově hnědými, okrovými a bílými políčky a tmavými očky. Přední roh zadního křídla je téměř pravoúhlý. Tělo je černé, s hnědým ochlupením, které přechází i na báze křídel. Housenky jsou černé s kuželovitými ochlupenými výrůstky po celém těle; u odrostlejších housenek jsou výrůstky oranžově zbarveny. Kukla je obvykle hnědá.

 

Možná záměna: Záměna může nastat s velmi vzácným perleťovcem severním (Boloria aquilonaris), který má velmi podobnou kresbu i tvar křídel, žije však pouze na rašeliništích v jižních a západních Čechách. Perleťovec severní je mírně větší a nemá bílá políčka na spodní straně zadních křídel tmavě ohraničena, zatímco perleťovec nejmenší ano. Záměna s dalšími dvěma druhy rodu Boloria – perleťovcem dvanáctitečným (Boloria selene) a p. fialkovým (Boloria euphrosyne) – je nepravděpodobná díky odlišnému tvaru křídel a kresbě na spodní straně křídel.

 

Rozšíření: Areál druhu sahá od severního Španělska přes západní, střední a východní Evropu, přes evropské Rusko, Turecko, Kazachstán až na západní Sibiř a do Mongolska. Jižní Evropu obývá jen zčásti – nežije v jižní Itálii a jižním Řecku. Nevyskytuje se ani na Britských ostrovech a ve Skandinávii.

 

V ČR je tento druh rozšířený na většině území mimo chladných horských oblastí, ovšem z mnoha oblastí vymizel nebo se stal vzácným. V některých oblastech je však hojný. Nejsilnější populace jsou na jižní a jihovýchodní Moravě.

 

Biologie a ekologie: Osidluje výslunná, spíše suchá stanoviště s vyšší travobylinnou vegetací a s přítomností plošek bez vegetace – lesostepi, staré sady, mezofilní až suché louky či pastviny, úhory, křovinaté stráně, lesní okraje a dále také železniční a silniční náspy, lomy apod. Živnými rostlinami housenek jsou violky, nejčastěji violka psí (Viola canina) a violka srstnatá (Viola hirta). Dospělí motýli létají ve dvou generacích – od dubna do května a od července do srpna, v teplých oblastech pak létá ještě třetí generace od srpna do října.  Oplodněné samice kladou vajíčka po jednom na listy nebo do blízkosti violek. Přezimuje housenka.

 

 

Literatura:

 

Beneš J., Konvička M., Dvořák J., Fric Z., Havelda Z., Pavlíčko A., Vrabec V., Weidenhoffer Z. (2002): Motýli České republiky: Rozšíření a ochrana I, II. SOM, Praha.