Argynnis aglaja (Linnaeus, 1758) – perleťovec velký

Syn.: Argynnis charlotta (Haworth, 1802); Mesoacidalia aglaja (Linnaeus, 1758); Speyeria aglaja (Linnaeus, 1758)

Čeleď: Nymphalidae – babočkovití

Status: běžný druh

Popis: Rozpětí křídel 48–55 mm. Svrchní strana křídel je oranžová s černými skvrnami. Báze předních a zejména zadních křídel je šedohnědě poprášená a ochlupená. Na spodní straně zadních křídel jsou perleťové skvrny ve 3 řadách. Tělo je hnědě ochlupeno. Tykadla jsou zakončena paličkou. Housenka je černá s ochlupenými výrůstky na těle, po stranách těla má oranžové skvrny. Kukla je hnědá až černá s hnědými skvrnami.

Možná záměna: Z našich perleťovců je nejpodobnější nehojný p. prostřední (Argynnis adippe) a velmi vzácný p. maceškový (Argynnis niobe). Perleťovec velký se od obou liší tím, že na spodní straně zadních křídel postrádá řadu hnědých oček mezi 2. a 3. řadou perleťových skvrn. Perleťovec prostřední se dále liší tvarem předních křídel (přední roh křídla je více špičatý, okraj křídla je rovný až mírně prohnutý dovnitř). Perleťovec maceškový má skvrny na spodní straně zadních křídel méně perleťové (až žluté), tyto skvrny jsou černě lemovány a vedle nich je též více hnědých skvrn. Známý a hojný perleťovec stříbropásek (Argynnis paphia) je výrazně větší než p. velký a liší se tvarem křídel a kresbou.

Rozšíření: Druh zaujímá palearktický areál – je rozšířen v severní Africe, v celé Evropě a dále na východ přes Turecko a temperátní části Asie až do Číny a Japonska.

V ČR jde o běžný druh, rozšířený na většině území. Nejčastější je v podhorských oblastech, ale nevyhýbá se ani nížinám a horám. V minulosti býval hojnější, ale ustoupil podstatně méně než jiné druhy velkých perleťovců.

Biologie a ekologie: Perleťovec velký obývá lesní až lesostepní biotopy, jako jsou okraje lesů, paseky, lesní louky, křovinaté stráně, případně i zarůstající lomy nebo železniční náspy. Vzhledem k vysoké mobilitě ho však lze zastihnout i mimo zdrojové lokality (migrující jedinci, patrolující samci). Přelety mohou být i delší než 5 km, díky čemuž tento perleťovec udržuje otevřené řídké populace. Samci se často shromažďují na zdrojích nektaru (květy pcháčů apod.). Dospělci létají v jedné generaci od června do srpna. Živnými rostlinami housenek jsou zejména violky (Viola spp.), v některých populacích ale také kontryhel (Alchemilla vulgaris agg.) nebo rdesno hadí kořen (Bistorta major). Samice kladou vajíčka na opadanku pod živné rostliny nebo do jejich blízkosti. Housenka po vylíhnutí sežere pouze vaječný obal a poté se ukládá k hibernaci. Vývoj pokračuje až na jaře. Housenky za slunného počasí uskutečňují žír a aktivně přelézají z rostliny na rostlinu. Ke kulení dochází v zápředku z listů bylin.

Literatura:

Beneš J., Konvička M., Dvořák J., Fric Z., Havelda Z., Pavlíčko A., Vrabec V., Weidenhoffer Z. (2002): Motýli České republiky: Rozšíření a ochrana I, II. SOM, Praha.

Najdete zde již více než 2800 druhů rostlin, hub a živočichů!