Apodemus flavicollis – myšice lesní

7. 12. 2017 vytvořil Zdeněk Mačát

Apodemus flavicollis (Melchior, 1834) – myšice lesní

Řád: Rodentia – hlodavci, čeleď: Muridae – myšovití

Status: běžný druh, IUCN: LC

 

Popis: Myšice lesní je největší z českých myšic. Délka těla dosahuje 90-120 mm, ocas je dlouhý 87-127 mm a hmotnost se pohybuje od 18-45 g. Dospělá jedinci jsou typičtí svým kontrastním zbarvením, které je na hřbetě a bocích těla ryšavě až kaštanově hnědé. Mezi zbarvením hřbetu a břicha je v oblasti boků ostrá hranice, jelikož břicho je čistě bílé. Na hrdle mývá myšice lesní velkou žlutou skvrnu, která se na předních končetinách napojuje na zbarvení hřbetu. Spolehlivě lze podle zbarvení určit dospělé jedince.

 

Možná záměna: Determinace myšic není úplně jednoduchá, a proto je možné myšici lesní zaměnit za myšici křovinou (Apodemus sylvaticus) nebo myšici malookou (Apodemus microps). Tělesné poměry jednotlivých druhů jsou dosti variabilní a překrývají se. Myšice lesní je ale ze všech tří druhů největší, spolehlivě však určíme jen jedince s délkou zadní tlapky přes 24 mm. Ocas je u dospělých jedinců stejně dlouhý nebo delší než tělo a tvoří jej 180-230 kroužků zrohovatělé pokožky. Dobrý znakem myšic lesních je ostrá hranice mezi zbarvením břicha a hřbetu. Na hrdle se potom pravidelně vyskytuje velká žlutá skvrna, která se na vnitřní straně předních končetin napojuje na tmavší zbarvení boků.

 

Rozšíření: Evropský druh, jehož rozšíření zasahuje až do oblasti jižního Uralu, Malou Asii či Libanon. Oddělené populace žijí také v Íránu. Chybí na středomořských ostrovech a za polárním kruhem.

 

V České republice na vhodných stanovištích osidluje myšice lesní celé území.

 

Biologie a ekologie: Stanovištěm myšice lesní je lesní prostředí všeho druhu. Zejména pak listnaté a smíšené lesy, menší zastoupení je znatelné snad pouze ve smrkových a borových monokulturách. Dalšími vhodnými stanovišti jsou křoviny, břehové porosty močály anebo rašeliniště. Během podzimu se pak jedinci stahují k lidským obydlím a hospodářským budovám. Ve velkých městech a hustě osídlených oblastech se myšice lesní vyskytuje velmi zřídka. Myšice lesní má striktně noční aktivitu a úkryt opouští 1-2 hodiny po setmění. Je také zdatným lezce, dokáže šplhat až do korun stromů. V případě úniku ze spáru predátora jsou myšice známé snadným stažením kůže z ocasu, takto obnažený kus ocasu rychle zaschne, ulomí se a už nedoroste. Rozmnožování začíná časně z jara (únor/březen) a trvá až do října. Samice rodí vícekrát za sezónu a to 4-5 mláďat, která se osamostatní již ve 3. týdnu života. Za rok je tak samice myšice lesní schopna odchovat 20-30 mláďat. Hnízda si myšice tvoří jak na zemi (mezi kořeny, pod kameny či dříví), ale také ve stromových dutinách nebo budkách pro ptáky. Hlavní složkou potravy jsou semena a plody, malou část potravy tvoří také drobní živočichové (pavouci, hmyz, měkkýši). Doplňkem stravy pak jsou houby, mechy či hálky. Na podzim si myšice tvoří zásobu žaludů a semen. Průměrné staří populací se odhaduje na 3-6 měsíců, je pravidlem, že minimum jedinců zvládne 2x přezimovat.

 

 

Literatura:

 

Anděra M., Gaisler J. (2012): Savci České republiky: popis, rozšíření, ekologie, ochrana. - Academia, Praha.

 

Anděra M., Horáček I. (2005): Poznáváme naše savce. Druhé vydání - Sobotáles, Praha.